mormon.org Celosvětová verze

Svoboda rozhodování

Součástí Božího plánu je svoboda rozhodování

Představte si, že byste přišli do restaurace, objednali si salát a číšník by vám řekl, že si nemůžete dát salát, ale místo něho si musíte vzít polévku. Jak byste se cítili? Rozhodnutí dát si buď polévku, nebo salát, je poměrně nedůležité, ale poukazuje na určitou vlastnost lidské povahy – nemáme rádi, když nám někdo vnucuje rozhodnutí ohledně něčeho, co jsme schopni si rozhodnout sami. Když jsme k něčemu nuceni, vzdorujeme. I tehdy, když jsou před námi závažnější rozhodnutí – rozhodnutí, která mají morální důsledky, je důležité, abychom se rozhodovali sami za sebe. Bůh nám dal svobodu jednání a bude vždy respektovat, že můžeme svobodně činit rozhodnutí. I když jsme za svá rozhodnutí odpovědní (viz Nauka a smlouvy 101:78) a tato rozhodnutí budou mít vždy nějaké následky – ať již dobré, či špatné, Bůh neschvaluje použití síly. Ve skutečnosti Bůh podporuje ducha svobody a ví, že duch člověka tuto svobodu potřebuje, má-li v Boha skutečně věřit a má-li Mu sloužit. Bůh pravil Adamovi a Evě, aby nejedli zakázané ovoce, ale také řekl: „Nicméně, můžeš se sám rozhodnouti.“ (Mojžíš 3:17.)

Je důležité, abychom ve snaze jednat svobodně nepošlapávali svobodu druhých. I tehdy, když máme pocit, že náš názor může být „pro dobro“ druhého, je důležité, aby každý měl právo na vlastní názor a přesvědčení.

Těžké rozhodování

Schopnost být tolerantní a nesoudit druhé může být dobrou charakterovou vlastností, která respektuje právo všech lidí rozhodovat se sám za sebe. Ale nedělat nic je rovněž rozhodnutí – a nepříliš dobré. Rovněž není dobré nechat ostatní lidi, společnost nebo politické instituce rozhodovat za vás. Například jen proto, že v mnoha filmech jsou předmanželské intimní styky znázorňovány jako něco zcela přijatelného, neznamená to, že to přijatelné je. Když svá rozhodnutí založíme na tom, co je morálně správné, náš charakter se bude rozvíjet a zušlechťovat. A, navzdory převažujícímu názoru druhých, na tomto světě skutečně existuje to, co je správné, i to, co je špatné. Pravda není relativní a hřích není jen nějaký „hodnotový úsudek“ neinformované osoby.

Před nedávnem James E. Faust z Prvního předsednictva Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů vyprávěl příběh z doby, kdy sloužil jako mladý voják ve 2. světové válce. Komise složená z „drsných vojáků z povolání“ s ním dělala pohovor jako s kandidátem pro studium v důstojnické škole. Zeptali se ho, zda se nedomnívá, že během války by se kvůli stresu z bitev měly uvolnit morální zásady. President Faust měl dojem, že komise naznačovala, že by měly, a tak přemýšlel, zda by nezískal body k dobru, kdyby s touto myšlenkou souhlasil. Nakonec ale jednoduše řekl: „Nevěřím tomu, že existuje dvojí měřítko morálky.“ Nakonec byl do důstojnické školy přijat – možná kvůli svému odhodlání dělat to, co je správné, právě kvůli tomu, že to je správné, a to i tehdy, když je to obtížné.

Mladých svobodných mormonů se lidé často ptají: „Jak je možné, že jsi s nikým ještě nespal nebo nespala?! Cožpak ty nechceš?“ Jedna mladá žena říká, že chtít nebo nechtít s tím nemá naprosto nic společného. „Pouze něco chtít je stěží tím správným vodítkem pro mravní chování.“ Rodič, který má malé děti, by si například mohl chtít pospat a nevstávat v 6 hodin ráno a nechat děti, aby se o sebe postaraly, nebo by mohl chtít přestat chodit do práce, aby se mohl věnovat něčemu zábavnějšímu. Zodpovědný rodič ale přináší různé oběti. Rozhodovat se správně vyžaduje určitou sebekázeň. Paradoxem je, že čím disciplinovanější jsme a čím spravedlivěji se rozhodujeme, tím více svobody máme. Hřích nás omezuje v budoucím rozhodování – drogy, alkohol a nevěra se rychle stávají závislostí, z níž se lze jen velmi těžko vymanit. Závislost se stává pánem a my jsme jejími otroky. Nesprávné používání svobody má tendenci nás ochromit.

Morální odvaha

Při zpětném pohledu na věc mohou někdy historické knihy zjednodušovat problémy, které v průběhu let lidi rozdělovaly. Jedna strana z tohoto pohledu vždy vychází jako ta pokroková a správná, zatímco ti druzí se zdají být krátkozrakými „darebáky“. Když se ale zamýšlíme nad spornými otázkami, kterým čelíme v dnešní době, snadněji pochopíme, jak těžké je v současnosti říci, kdo to vidí „správně“ a kdo to vidí „nesprávně“. Zaujmout v takovém případě nějaký postoj je obtížné, zvláště když ten váš není populární.

Mormoni jsou povzbuzováni, aby stáli za tím, čemu věří, nehledě na to, jaký je převažující názor druhých. Možná to nebude snadné, populární či zábavné. Zaujmout k něčemu určitý postoj někdy znamená podrobit se posměchu, pomluvám či dokonce fyzickému násilí. V takové situaci se může člověk spoléhat na Pána, aby mu pomohl stát si za svým přesvědčením. Pán od nás očekává, že v každé situaci uděláme to, co je podle našeho přesvědčení správné, a pomůže nám mít morální odvahu, abychom tak učinili. Nestačí jen si něčeho nevšímat nebo se do ničeho nevměšovat. Nevšímat si něčeho může být někdy sám o sobě hřích. Když si stojíme za tím, čemu věříme, a pak podle toho jednáme, děláme to, co dělal i Ježíš.

Politická neutralita

Ačkoli se domníváme, že k záležitostem týkajícím se morálky máme zaujmout určitý postoj, jako Církev zůstáváme v otázkách politických stran neutrální. Vedoucí Církve nenařizují, jaké kandidáty mají mormoni volit, a to ani v případě, že některý kandidát nesouhlasí s postojem, který veřejně zastává Církev. Církev rovněž žádnému zvolenému představiteli, který je mormon, nediktuje, jaká stanoviska má zaujímat. I když jim může Církev sdělovat své názory – jako to může činit u kteréhokoli jiného voleného úředníka – je si vědoma toho, že tito úředníci musejí i přesto činit svá vlastní rozhodnutí na základě svého nejlepšího úsudku a s ohledem na voliče, které na základě svého zvolení reprezentují. Mormoni se ztotožňují s jakoukoli politickou stranou, která podle jejich názoru nejlépe zastupuje jejich osobní názory.